Hi-fi a high-end: jaký je rozdíl a co je jen marketing

Stručně: Hi-fi kdysi znamenalo, že přístroj splnil úřední normu, dnes je to jen slovo bez závazku. High-end nikdy nebyl normou. Je to způsob, jak se na hudbu dívá skupina nadšenců, a v obchodech hlavně cenová kategorie. Výzkum mluví jasně: největší vliv na zvuk má reprosoustava a místnost. U dobře navržené elektroniky a kabelů jsou rozdíly malé nebo žádné, pokud se porovnává poctivě. Drahé zařízení může být krásné, dobře udělané a může potěšit. To, že zahraje lépe, ale zaručené není.

Hi-fi: slovo, které kdysi něco zaručovalo

Hi-fi je zkratka anglického high fidelity, tedy „vysoká věrnost“. Myslí se věrnost původnímu zvuku: to, co vyjde z reprosoustavy, má být co nejblíž tomu, co bylo nahráno.

V Německu se v roce 1966 objevila norma DIN 45500, která určila, co musí přístroj splňovat, aby se směl nazývat hi-fi. Platila i u nás a pamětníci si ji dodnes pamatují. Například:

Přístroj	Co musel splnit (zjednodušeně)
Zesilovač	přenos od 40 do 16 000 Hz, zkreslení nejvýš 1 %, aspoň 2 × 6 W
Reprosoustava	přenos od 50 do 12 500 Hz, zkreslení nejvýš 3 % ve středech a 1 % ve výškách, výkon 10 W
Gramofon	kolísání otáček nejvýš 0,2 %, přenos přenosky 40 až 12 500 Hz
Magnetofon	přenos 40 až 12 500 Hz, odstup šumu aspoň 50 dB

Na svou dobu to bylo užitečné. Kupující věděl, že dostane aspoň slušnou kvalitu. Dnes tyto hodnoty překoná téměř každý levný přístroj. Lidské ucho slyší zhruba od 20 do 20 000 Hz a reprosoustava, která hraje jen do 12 500 Hz, by dnes nikoho neohromila.

V roce 1996 normu nahradila evropská EN 61305. Ta už ale říká jen to, jak se mají přístroje měřit, ne jakých výsledků musí dosáhnout. Od té doby slovo hi-fi není chráněné. Může ho na krabici napsat kdokoli.

Podobné je to s dnešními nálepkami. Logo Hi-Res Audio si výrobce kupuje od japonské asociace na základě vlastních údajů. Říká jen to, že přístroj přehraje soubory ve vysokém rozlišení a hraje do 40 kHz, ne to, jestli zní dobře.

High-end: hnutí, které začalo u poslechu

High-end není norma ani technický pojem. Vznikl v Americe v 60. a 70. letech jako reakce na to, jak se tehdy hodnotila technika.

• J. Gordon Holt založil v roce 1962 časopis Stereophile. Chtěl, aby se přístroje posuzovaly podle toho, jak znějí, ne jen podle tabulek. Vymyslel spoustu slov, kterými se o zvuku mluví dodnes, například „teplý“ nebo „ostrý“ zvuk.
• Harry Pearson založil v roce 1973 časopis The Absolute Sound. Za měřítko určil živou hudbu: zvuk skutečných akustických nástrojů ve skutečném prostoru. Zařízení hodnotil podle toho, jak blízko se k ní dostane, a měřením moc nevěřil.

Proč to tehdy dávalo smysl: v 70. letech se prodávaly zesilovače s vynikajícími čísly v jednom měření, které přesto zněly špatně, protože se měřila nesprávná věc. Poslech odhalil problémy, které tabulky skryly. To je skutečná zásluha high-endu.

Postupně se ale z „poslouchej, nejen měř“ stalo „měření nic neznamenají“. Část high-endového tisku dodnes odmítá slepé testy, tedy porovnávání bez toho, aby posluchač věděl, co poslouchá. Zajímavé je, že sám Holt v roce 2007 napsal, že high-end v 80. letech ztratil důvěryhodnost právě proto, že slepé testy odmítl.

V obchodě dnes high-end znamená hlavně cenu. Zesilovač za 300 € je „hi-fi“, za 5 000 € „high-end“. Veletrh High End, léta pořádaný v Mnichově, je největší přehlídkou takové techniky na světě.

Jak zjistit, co je opravdu slyšet

Představ si ochutnávku vína. Když vidíš etiketu drahého vína, chutná ti víc. Ne proto, že lžeš, ale proto, že mozek smíchá to, co cítí jazyk, s tím, co ví. U zvuku je to stejné. Proto se ve vědě porovnává naslepo: posluchač neví, který přístroj právě hraje.

Důležitá je i stejná hlasitost. Pokud hraje jedna sestava byť jen o půl decibelu hlasitěji, většina lidí ji označí za lepší, detailnější a živější, i když rozdíl jako hlasitost nevnímají. Mnoho „slyšitelných rozdílů“ v prodejnách je jen tento efekt.

Co ukázaly výzkumy

• Toole a Olive (1994): 40 lidí hodnotilo čtyři reprosoustavy, jednou naslepo, jednou s pohledem na ně. Když je viděli, hodnotili výš velké a drahé bedny. Naslepo dopadla malá levná bedna o něco lépe než konkurentka za 3 600 dolarů. Zkušení posluchači nebyli vůči vlivu očí odolnější než ostatní.
• Olive (2003): 268 lidí, mezi nimi prodejci, studenti i recenzenti, hodnotilo reprosoustavy naslepo. Skoro všichni měli rádi tytéž bedny. Trénovaní posluchači byli jen přesnější a rychlejší. Lidé mají tedy podobný vkus, když jim nepřekáží cena a značka.
• Olive (2004): z měření reprosoustavy se dá předem docela spolehlivě odhadnout, jak se bude lidem líbit. Na 70 reprosoustavách byla shoda mezi odhadem a skutečným hodnocením vysoká (korelace 0,86). Nejvíc je slyšet rovná odezva, rovnoměrné vyzařování do stran a kvalitní basy. Floyd Toole k tomu napsal, že cena není spolehlivým ukazatelem kvality zvuku.
• Meyer a Moran (2007): do drahých sestav vložili převod zvuku na kvalitu CD a zpět. V 554 pokusech ho posluchači rozpoznali ve 49,8 % případů, tedy náhodně. Pozdější souhrn mnoha studií (Reiss, 2016) našel malý rozdíl u vysokého rozlišení: trénovaní posluchači trefili asi v 60 % případů. Ne nula, ale ani „noc a den“.
• Kabely (Greenhill, 1983): velmi tenký kabel s odporem 1,8 Ω byl slyšet. Obyčejná dvoulinka s průřezem kolem 1,3 mm² se od drahého značkového kabelu naslepo odlišit nedala.
• Zesilovače: při porovnáních s vyrovnanou hlasitostí a bez přetížení lidé dobré zesilovače zpravidla nerozeznají. Známá výzva Richarda Clarka s odměnou 10 000 dolarů za rozeznání dvou zesilovačů naslepo podle jeho slov nikdy neskončila výhrou.

Kde jsou rozdíly velké a kde malé

Část sestavy	Typické rozdíly mezi výrobky	Je to slyšet?
Místnost	v basech kopce a jámy 10 až 20 dB	vždy, velmi výrazně
Reprosoustavy	odchylky odezvy několik dB, různé vyzařování	ano, jasně
Umístění reprosoustav	basy se mění o několik dB	ano
Elektronkový zesilovač s vysokým vnitřním odporem	odezva se mění kolem 1 dB podle bedny	často ano
Dobrý tranzistorový zesilovač, DAC	zlomky decibelu, zkreslení pod 0,01 %	při stejné hlasitosti zpravidla ne
Reproduktorový kabel přiměřené tloušťky	setiny decibelu	ne
Síťový kabel, „směr“ kabelu	měřitelně nic	ne

Z toho plyne jednoduché pravidlo. Peníze a čas mají největší účinek tam, kde jsou rozdíly největší: v reprosoustavách, jejich umístění a v akustice místnosti. Víc o místnosti najdeš v článku Místnost hraje s tebou.

Cena a kvalita: kde to přestává platit

Do určité ceny platí, že dražší je lepší. Za 50 € dobrou reprosoustavu nedostaneš. Pak ale přijdou klesající výnosy: každé další euro přinese méně. U elektroniky to jde až do extrému, kdy drahý přístroj měří hůř než levný.

• Podle měření Audio Science Review měl převodník (DAC) za 6 000 dolarů zkreslení a šum zhruba na úrovni −75 dB. Převodníky za 200 dolarů dosahují −110 až −117 dB, takže jsou stokrát čistší. I −75 dB je v hudbě možná neslyšitelné, ale cena tu kvalitu neznamená.
• Elektronkový zesilovač za 15 000 dolarů dal v měření časopisu Stereophile jen 1,8 W při 1% zkreslení. Recenzentovi se přesto líbil.
• Naopak: některé drahé přístroje měří výborně, například zesilovač Benchmark AHB2 nebo studiové monitory Genelec. Drahé tedy nemusí být špatné. Cena jen nic nezaručuje.

Je high-end jen marketing?

Ne celý. Rozumné je rozlišit tři skupiny.

Co je skutečné

• Dobré reprosoustavy. Vyrovnaná odezva, rovnoměrné vyzařování, nízké zkreslení při vysoké hlasitosti a hluboké čisté basy stojí peníze a je je slyšet.
• Sladění s místností, akustické úpravy a správné umístění.
• Řemeslná kvalita, design a trvanlivost. Masivní dýha, poctivé konektory, servis po letech, radost z pěkné věci. To je skutečná hodnota, jen ne zvuková.

Co je vkus

• Elektronky a gramofony. Znějí jinak, protože měří jinak: přidávají jemné zkreslení a mění odezvu. Mnoha lidem se to líbí. Je to legitimní, jen to není vyšší věrnost, ale příjemné zabarvení.

Co nemá oporu v důkazech

• Kabely za stovky a tisíce eur, pokud levnější kabel má dostatečný průřez.
• Směrovost kabelů, tedy tvrzení, že kabel hraje lépe jedním směrem. Výrobci k tomu nedávají měření.
• Audiofilské síťové kabely. Měření nenašla rozdíl ani oproti obyčejné prodlužovačce.
• „Zahrávání“ kabelů a elektroniky. U reproduktorů se závěs během prvních hodin opravdu trochu uvolní, u kabelů to nikdo neprokázal.

Když v roce 2007 výrobce kabelů za 7 250 dolarů souhlasil se slepým testem o milion dolarů, před testem odstoupil. Výsledek se proto nikdy nezjistil.

Jak se nenechat napálit

1. Porovnávej při stejné hlasitosti. Bez toho je každé porovnání bezcenné.
2. Porovnávej naslepo. Stačí kamarád, který přepíná a neřekne ti, co hraje. Nebo použij slepý test ABX na Loudsmithu, který vyrovná hlasitost a vyhodnotí výsledek za tebe. Pokud rozdíl trefíš aspoň 9krát z 10, je skutečný.
3. Chtěj vidět měření. U reprosoustav hlavně odezvu v ose i mimo osu. Pokud výrobce žádná nemá, je to taky odpověď.
4. Peníze dávej tam, kde jsou rozdíly velké: reprosoustavy, místnost, umístění. Zbytek kup slušný a přiměřený.
5. Kupuj i pro radost, pokud chceš. Jen věz, za co platíš.

Co z toho plyne pro stavbu reprosoustav

Pro domácího konstruktéra je to dobrá zpráva. Největší vliv na zvuk má právě reprosoustava, a tu si můžeš navrhnout a postavit sám. Reproduktory ve výborné kvalitě stojí zlomek ceny hotové high-endové bedny, většinu ceny v obchodě tvoří skříň, práce, distribuce a značka. S dobrým návrhem, poctivou výhybkou a měřením vznikne bedna, která naslepo obstojí i proti mnohem dražším.

Pokud chceš jít dál, aktivní dělení s DSP odstraní většinu kompromisů pasivní výhybky. Podívej se na článek Hypex FusionAmp.

Malý slovník

• Frekvenční rozsah: od jakých nejhlubších po jaké nejvyšší tóny přístroj hraje. Ucho slyší asi 20 až 20 000 Hz.
• Decibel (dB): jednotka hlasitosti. 1 dB je nejmenší rozdíl, kterého si člověk všimne, 10 dB zní asi dvakrát hlasitěji.
• Odezva: graf, který ukazuje, jestli přístroj hraje všechny tóny stejně hlasitě. Rovná čára je věrná.
• Zkreslení: zvuk, který přístroj přidá a v nahrávce nebyl. Uvádí se v % nebo v dB.
• Slepý test: porovnání, při kterém posluchač neví, co poslouchá.
• Klesající výnosy: každé další euro přinese menší zlepšení než to předchozí.

Zdroje: norma DIN 45500 (podle hifi-wiki.de a německé Wikipedie), F. Toole a S. Olive (AES 1994, JAES 2003, AES 2004), F. Toole (Acoustics Today 2013), E. B. Meyer a D. R. Moran (JAES 2007), J. Reiss (JAES 2016), Stereo Review 1983, měření Audio Science Review a Stereophile.